Odpovědět si na v titulku položenou otázku není zrovna jednoduché. Pokud samozřejmě člověk není mladý a neptá se tak sám sebe na sebe a sobě podobné. Protože co my starší vlastně o té dnešní mládeži víme?
Nejednou si o mladých myslíme přesně to, co si mysleli naši předkové o nás, máme ji za totéž, za co jsme byli považováni i my sami. Jenže jakkoliv tu tato podobnost existuje, rozhodně nejde o totéž. A to z toho prostého důvodu, že je tu přece jenom posun o jednu, respektive dvě generace. A je nepravděpodobné, že by si mladí mysleli totéž, co jsme si zamlada mysleli my. Jednoduše proto, že jsou tu docela jiné společenské poměry, jiné možnosti, jiné výzvy a díky či navzdory demokracii i jiná omezení.
A tak se dají mladí klidně zavrhnout jenom proto, že nejednou rebelují proti našim hodnotám. Jenže ruku na srdce – i my jsme přece kdysi byli podobně vzpupní a revoltující. Jenom s tím rozdílem, že my měli za vzor Karla Kryla a jemu podobné „rozvratné elementy“, zatímco ti dnešní mladí… Koho mají vlastně za vzor oni? Koho následují, co by chtěli říci a co a jak měnit? Přiznávám se, že nevím.
A snad i proto, abych věděl, mi přinesli na alespoň jednu statistiku o tom, jak dnešní mladá generace smýšlí. Co si řádově dvacátníci, kteří už nepamatují „minulo“, myslí o vedoucích pozicích ve firmách.
A je to vcelku zajímavé čtení. Jakkoliv je toto nejednou smutné z pohledu nás, jimž byly zamlada často vštěpovány docela jiné hodnoty, jimiž se tu více a tu méně řídíme v podstatě dodnes.
Koho z nás vychovaných tak, jak jsme kdysi vychováni byli, by nezamrzelo, jak zřídka se prý mladí lidé domnívají, že se lze dostat na vyšší pozici díky vzdělání a inteligenci! Jenže… za nás to přece nebylo o moc jiné. Jenom jsme nepřikládali takový význam emoční inteligenci, ale spíše rudé stranické legitimaci, jež byla nejednou nad vzdělání.
Poněkud může zarazit názor mladých, že je lepším leaderem ten, kdo má široký záběr zkušeností z více oborů, než ten, kdo je odborník jenom na obor svůj. Jenže… vlastně ani za nás tomu nebylo jinak, i my jsme měli za ideál třeba Ferdu mravence, jenž byl dobrý v práci všeho druhu.
A novinkou může být pro nás starší třeba i to, že by mladí chtěli být na vedoucích postech ve svých firmách za jeden rok až šest let po nástupu do práce. Zatímco my staří byli zvyklí být „dole“ nejednou po celý život.
Takže jsem si početl něco o těch mladých. Něco málo. A to, co jsem se dočetl, mne nezbavilo obav. I nadále si nejednou v duchu říkám: „Tak tohle mi má jednou vydělávat na důchod? Vždyť umřu hlady!“ Ale nakonec se vždycky zase uklidním. A to proto, že o nás si naši předkové přece říkali dozajista totéž. A vidíte nás dnes.
